IMG_2542-1
IMG_1892
IMG_8351
IMG_5932
IMG_3764
IMG_9193
IMG_3262
IMG_8298
IMG_7780
IMG_8334
IMG_2542-1
IMG_1892
IMG_8351
IMG_5932
IMG_3764
IMG_9193
IMG_3262
IMG_8298
IMG_7780
IMG_8334
Staré trutnovské pověsti

Pověst o zabití trutnovského draka
V dávných dobách, kdy na místě dnešního Trutnova byl ještě hluboký les a těmito končinami putovali jenom kupci se svými povozy, vyslal kníže Oldřich do podhůří Krkonoš rytíře Albrechta z Trautenbergu, aby vedl ty, kteří měli zdejší divokou krajinu osídlit.
Mezi mnoha lidmi, kteří sem tehdy přišli, byli i dva zedničtí tovaryši, Pavel a Mikuláš. Když pan Albrecht svým lidem oznámil, že chce vystavět nad Úpou město, vydali se oba do hlubokého lesa hledat skálu, ze které by bylo možné lámat kámen pro stavbu nových domů. Brodili se hustým porostem a tu náhle uslyšeli znepokojivý hlas krkavce. Neblahé znamení? Chtěli se dozvědět, proč zlověstný pták tak divoce kráká, a tak spěchali k místu, odkud jeho křik zazníval. Krkavce spatřili na okraji hluboké strže, a když se podívali dolů, rázem pochopili... Na dně rokle spatřili obrovského draka. Ten se rozvaloval po trávě, právě sežral nějaké velké zvíře. Těžce oddychoval a při každém hlasitém výdechu vycházel z jeho tlamy oheň a z nozder černý kouř. Celé tělo měl pokryté šupinami a na bocích mu visela blanitá křídla. Za drakem ve skále uviděli černý otvor do dračí jeskyně – sluje.
Oba přátelé se polekali a rozběhli se ke svým lidem. Po cestě zpátky dělali na kmenech stromů sekerou značky, aby draka zase našli. O svém dobrodružství vyprávěli panu Albrechtovi. Ten se jim nejdříve vysmál. Žádní draci přece nežijí, cha! Pavel s Mikulášem však přísahali, že mluví čistou pravdu, a proto pan Albrecht nařídil naložit řetězy a lana a vydal se s početnou družinou ke strži nad dračí slují. Tak draka spatřili i ostatní.
Pan Albrecht poručil lidem z družiny, aby nejprve zhotovili pevnou dřevěnou mříž. Tu zavěsili nad tělo draka. Poté opatrně spustili na dno rokle malé jehně jako návnadu. Drak zavětřil lákavou kořist a začal se k jehněti nenápadně sunout. Ale to už na něj lidé hodili mříž s ostrými hroty, na kterou ještě naházeli spoustu kamení. Nejvíce na místo hlavy a ocasu. Mříž byla velmi těžká a drak se pod ní nemohl pohnout. Začal strašlivě řvát. Z tlamy plival oheň do velké dálky, ale past ho držela jako v kleštích. Pan Albrecht rychle nařídil spustit ke drakovi mnoho klád i drobného roští a potom vše zapálit. Okolí sluje zahalil temný hustý dým, ve kterém se za šíleného řevu drak udusil.
Když bylo po všem, lidé za velikého jásotu stáhli draka z kůže. Vysušili ji na slunci, vycpali hoblinami a zavěsili do kamenné věže. Město Trutnov, které zde později vystavěli, pojmenovali po příjmení pana Albrechta. .

K pověsti se traduje dovětek, který tvrdí, že když se v roce 1024 konal zemský sněm v Brně, odvezli Trutnované draka do Brna jako dar knížeti Oldřichovi. Ten na oplátku obdařil Trutnov velkou městskou pečetí se znakem, na němž bájný drak zaujímá ústřední místo. A drak dodnes visí v průchodu Staré radnice v Brně ...

V roce 2015 byla vydána kniha - komiks Drak nikdy nespí, kde je celá pověst vyobrazená. Knihu lze zakoupit v TIC.

Pověst o tajemství trutnovského kostela
Stávalo se v minulých dobách, že trutnovský kostel okolo půlnoci zářil jasným světlem, jako by v něm hořelo tisíc lamp. Tento div byl naposledy pozorován v roce 1866 před vypuknutím prusko-rakouské války. Tehdy obyvatelé domů čp. 57 a 61, jejichž okna směřovala ke kostelu, pozorovali tento zvláštní jev několik dnů po sobě. Chtěli celé věci přijít na kloub, a proto se jedna žena z domu čp. 61 vydala k děkanovi, aby ho na záhadné světlo upozornila. Cestou na děkanství se jí však nečekaně zjevil ohnivý muž s černým psem a donutil ji k návratu. Vylekaná žena se teprve druhý den v poledne osmělila a celou událost nahlásila na faře. Děkan šel hned následující půlnoc v doprovodu kaplana do kostela. Co tam oba muži spatřili, o tom se nikdy nikdo nedozvěděl. Děkan se snažil celou záležitost zlehčit, tvrdil, že záře pochází z věčného světla v kostele. Tomuto vysvětlení však nikdo nevěřil. Tajemství ohnivého muže v trutnovském kostele zůstalo neodhaleno.

Pověst o počátku zlodějské věže v Trutnově
Mezi muži bývalého Měškova vojska byl i sluha tohoto polského knížete jménem Mnislav. Ten na počátku roku 1003 shromáždil 59 dobře vybavených bojovníků, a to jak Čechy a Němce, tak i Poláky, a s nimi se vydal do divokých hor. Usadili se tam, kde nyní stojí trutnovské mosty. Krajina byla zarostlá křovisky a lesy, byly tu strže, v lesích žilo hojně zvěře, hlavně jelenů. Avšak již tenkrát tudy vedla cesta do Čech. Na tomto strategickém místě vybudoval Mnislav se svými druhy tábor. Postavili si chýše z listí, v nichž měli ukryto jídlo a zbroj. Měli s sebou také vůz, který dostali od Měška jako součást vyrovnání. Jídla bylo dostatek pro všechny, neboť hodně rybařili, lovili zvěř a kušemi stříleli ptáky. I pastviny byly bo-haté, takže jejich koně byli dobře živeni. Sotva se usadili, začali přepadávat obchodníky. Mnislav svým druhům doporučil, aby postavili věž, která by je chránila a zároveň jim sloužila jako skrýš pro naloupené zboží. Návrh byl odsouhlasen a všichni se pustili do práce. Z Úpy brali kameny a na kopci stavěli věž. Po její dostavbě se plně věnovali loupežení a o lup se mezi sebou dělili.
Zlodějská věž stávala v místech pozdějšího trutnovského hradu. Kronikář Simon Hüttel ve své kronice Trutnova ze 16. století připomíná, že se v podzemních prostorách hradu vyráběly falešné mince.
Jak vidno, nebyl tento objekt ve své minulosti právě místem čistých úmyslů a činů.

Pověst o Scholzovi
V 16. století žil v Trutnově významný a bohatý muž jménem Stefan Scholz, jinak řečený Hübner (později zvaný Stollstaffla). Ten byl prý velmi úspěšným stavitelem a v Trutnově vystavěl řadu významných budov. Dařilo se mu až nevídaně dobře a lidé ve městě si začali šeptat o jeho spolčení s ďáblem. Nahlas se však nikdo neodvážil říci proti bohatému Scholzovi křivého slova.
Jednou se stalo, že do svého domu pozval velmi oblíbeného městského faráře Martina Tabernatora a městského písaře. Víno teklo proudem a Scholz vyprovokoval mezi oběma hosty hádku, která skončila výpraskem váženého faráře. Ten poté požádal městskou radu o uvolnění ze služby. Zanedlouho se začalo vyprávět, že v Scholzově šenku přibývá víno samo od sebe a Scholz ho pak ve velkém prodává. Jindy nechal, bez očividného důvodu, vyjmout zabezpečení oblouků na svém domě, a ty se následně zřítily. Naštěstí nikdo nebyl zraněn. Podobné zvěsti se množily do chvíle, kdy zmiňovaný stavitel vážně onemocněl.
Celé město si oddechlo, když po krátké nemoci Scholz zemřel. Přesto městská rada uspořádala velkolepý pohřeb, jak to odpovídalo jeho významnému postavení ve městě. Avšak zdánlivé uklidnění již brzy po pohřbu vystřídal tíživý strach. Někteří lidé totiž vypovídali, že Scholze potkali živého a zdravého. Prý je objímal, smál se a vypravoval jim, jak už v mládí vyhledával dobrodružství ve vyvolávání zlých duchů i samotného ďábla.
Později se začal zjevovat v podobě koně. Jednou se chtěl dát okovat, ale kovář při nasazování třetí podkovy poznal, o koho se jedná. Scholz vzápětí utekl, lidé se však báli ještě víc, protože se povídalo, že kdyby kovář okoval i čtvrté kopyto, stal by se i z něho samotného ďábel.
Jednoho dne chtěl zvoník zazvonit na zvon, ale ten nevydal ani hlásku. Nahlásil to faráři, který ihned pochopil, že se jedná o Scholzovy rejdy, a proto nařídil zvoníkovi, aby během příští noci po dvanácté začal zvonit. V určeném čase spatřil farář na hřbitově u kostela postavu, která se blížila k věži a náhle po ní začala šplhat k věžnímu oknu. Farář rychle nakreslil svěcenou křídou kolem věže kruh, aby duch nemohl uniknout. Když odbila první hodina nového dne, zřítil se duch k zemi. Farář ho pokropil svěcenou vodou, strčil do koženého pytle a vyhodil do křoví. Hrůza však město neopouštěla. Na Scholzově hrobě se každou půlnoc objevovalo dlouhé bílé roucho, které si tam obávaný vampír odkládal vždy, když vyrážel na své noční rejdy. Statečný zvoník jedné noci roucho sebral a co nejrychleji utíkal na kostelní věž. Sotva tam dorazil, už se Scholz opět drápal do věžního okna, neboť odhalil zvoníkovy úmysly. Naštěstí i tentokrát odbila půlnoc a Scholz ztratil svoji sílu. S oblibou strašil u zadních dveří radnice, které musely být pobity křížem a zazděny. Každé ráno se však dveře znovu objevily na svém místě a kříž vždy zmizel.
Po dvaceti děsivých týdnech byl Scholz prohlášen za ďábelskou bytost a městská rada rozhodla, že jeho tělo bude spáleno. Městský kat za účasti velkého davu vykopal mrtvolu z hrobu. Poté ji odvlekli pod šibenici a kat jí usekl hlavu. Ke zděšení všech přítomných začala z hlavy tryskat krev. Krev proudila i ze srdce, které kat vyňal hned poté. Všichni žasli, že je po pěti měsících od pohřbu něco takového vůbec možné. Na příkaz městské rady pak tělo spálili a ďábelské rejdy v Trutnově konečně ustaly.

Tato podivuhodná pověst je spojena s budovou Staré radnice. Její základní děj má patrně racionální jádro, neboť je zaznamenán v kronice již zmiňovaného Simona Hüttela. Dnešní, poměrně ustálenou podobu jí vtiskla obrazotvornost několika generací vypravěčů.

Světélkující poklad
Někdy okolo roku 1850 se prý v Trutnově objevil podivuhodný úkaz. Po městě se začalo vyprávět, že u domu čp. 8 se občas objevuje modrý plamínek, jasné znamení, že je někde blízko uložen poklad. Několik mužů, kteří nevěřili na pověry, chtělo celé poznat, jak to doopravdy je. Hlídkovali v těchto místech noc co noc a trpělivě čekali, zda se něco zvláštního objeví... Dlouho se zdálo, že jejich snaha skončí neúspěchem, ale nakonec se přeci jen dočkali. U domovní zdi pod lískovým keřem se skutečně rozhořel modrý plamínek. Užaslí muži nebyli schopni ze sebe vypravit kloudného slova a stáli tam jak opaření. Po delší chvíli se vzpamatovali a dohodli se, že na tom místě zkusí kopat. Rychle přinesli potřebné nářadí a pustili se do práce. Vtom se ozval mocný, ale ne nepřátelský hlas, který mužům oznámil: „Poklad nebývalé hodnoty, který tu leží, se marně snažíte vyzvednout! Teprve jedenáctý majitel domu se ho dočká...“
Po přečtení této pověsti vás možná napadne otázka:
Kolikátý majitel v tomto domě právě hospodaří? Kdo poklad nakonec vyzvedne?

Zlatý důl pod Chmelnicí
Mezi obyvateli Trutnova se po staletí udržovala pověst o velikém zasypaném dole při úpatí vrchu Chmelnice. Podle pověsti byl důl plný zlata, ale došlo k jeho zavalení a místo upadlo v zapomnění.
V Hüttelově kronice se uvádí, že 23. dubna (V den před svatým Jiřím, kdy se podle lidové víry otevírala země!) roku 1511 začali horníci z Míšně kutat při úpatí Chmelnice zlato. Vyhloubili prý důl, ale narazili na spodní vodu, která další práce znemožnila. Zlato nebylo nalezeno. Poté prý horníci přesídlili do Obřího dolu.

Tolik tedy z trutnovských pověstí zaznamenaných v 16. století kronikářem Simonem Hüttelem.