O bezhlavém jezdci
Jednou v sobotu spolu popíjeli dva kamarádi, vysloužilí vojáci. Seděli u jednoho z nich doma a při světle olejové svíčky si vyprávěli. Krásný vlahý májový večer již ztemněl, okno bylo otevřené, jejich rozhovor neměl konce a podívat se na hodiny je ani nenapadlo.
Tu najednou uslyšeli z blízkého kostela odbíjet půlnoc. Měsíc stál v úplňku a bylo vidět téměř jako ve dne. Rychle se rozloučili a ten, který byl na návštěvě, utíkal na starý hřbitov, kde si založil do země několik sazenic na svoji zahradu.
Sotva začal sazenice vykopávat, zaslechl za sebou dupot koňských kopyt. Rychle se otočil a vyděsil se tak, že by se v něm jeden krve nedořezal. Napříč hřbitovem projížděl tryskem jezdec. Pod levou paží držel hlavu a pod pravou uzdu. Směřoval k Dolnímu Starému Městu, kde ještě tenkrát nebylo tolik domů jako dnes, odtud na Kryblici a za Kacířem se jako stín rozplynul do oblak. Celou cestu šíleně uháněl a halila ho světlá zář.
Trvalo hezkou chvíli, než se náš hrdina vydal domů. Během celé noci ani hodinu nespal a stále měl ten hrůzný obraz před očima.